Děti jsou velmi zranitelné, často se cítí opuštěné a nemilované. Jako rodiče se určitě zajímáte o jejich pocity a potíže. Jak svůj zájem vyjádřit správně?
Nejvíc se děti učí pozorováním a napodobováním. A dvojnásobně to platí během komunikace. Když probíhá správně, dá se předejít mnoha konfliktům i psychickým blokům. Někdy ale s přílišnou komunikací souvisí řada nedorozumění. Čím více mluvíme a vysvětlujeme, tím se nesoulad prohlubuje. I to se dá ale změnit. Zjistěte jak.
Učíme to, co sami umíme
Děti se učí od vás. Vy jim musíte umět vysvětlit různé situace a pocity. Že každá rodina má jiné zkušenosti s různými věcmi, jiné postoje a názory. Je důležité respektovat odlišnosti a různorodé přístupy. Nesnažte se je přesvědčit o tom, že jen váš názor, je ten jediný správný. Se slovy zacházejte velmi opatrně a s velkou mírou porozumění.
Žijeme v době, kdy jsme slovy úplně přehlceni a těžko se v nich vyznáme my, natož naše děti. To se může dařit jen ve chvíli, když vážíme slova. Uděláme si dostatek času na rozhovor, zjednodušte ho a zpřesněte. Před dětmi nemusíte mluvit v květnatých souvětích. Místo toho se jich zeptejte: „Já to vidím takto, jak to vidíš ty?“
Jak začít s vědomou komunikací?
Mluvte pravdivě, přirozeně, přesně a přiměřeně. Když nelžete, nemusíte si nic pamatovat. Ve všech emocích můžete být přirození a přesní. Vše vždy přizpůsobte věku dítěte nebo typu člověka.
Měla by se dětem říkat vždy pravda?
Je to zvláštní, ale na ty nejméně vhodné věci, se děti obvykle zeptají na tom nejhorším místě. Co když jdete po ZOO a vaše dítě se před voliérou s čápi na ně zeptá, a přitom prohodí písmena? Vysvětlíte, zrudnete, budete se snažit dělat, že vlastně nikdo nic neřekl? To je jenom horší, protože dítě je zvědavé a o to víc bude chtít vědět, proč vy se vykrucujete. Takže i tady se vyplatí říct pravdu. Stručně a jasně, bez omáček okolo.
A pokud je vám to opravdu nepříjemné, trapné a nechcete o tom mluvit? I tady použijte pravdivou odpověď. Řekněte: „Tvá otázka je mi teď nepříjemná a nechci na ní odpovídat.“ Nebo klidně: „Tvá otázka je příliš osobní, takže ve vlaku ji řešit nebudeme. Zeptej se mě pak doma a probereme to spolu.“ Uvidíte, že to dítěti bude stačit a počká.
Jak mluvit o složitých věcech?
Čas od času každý prožívá něco, co nechce před dítětem vůbec řešit. Přesto není moc dobré lhát. Zemřel vám někdo blízký a vy nechcete plakat před dítětem? Ale proč ne? Stejně si všimne, že se s vámi něco děje. Je tedy mnohem lepší mu i takovou situaci šetrně vysvětlit než se snažit tvářit, že se vůbec nic neděje nebo dokonce lhát. Klidně vysvětlete: „Víš, včera mi umřela kamarádka, takže teď asi chvíli budu smutná.“
Nebojte se dítěti přiznat své emoce a pocity. Tím ukazujete, že je v pořádku být smutná a dávat to najevo. Ukazujete, že emoce a pocity patří k životu. Ty dobré i ty špatné.
Smím přiznat, že se bojím?
A co strach? I ten smí rodiče dětem přiznat? Ano. Žádná emoce nemá být tabu, a zvláště pak ty, které máme často tendence označovat jako nevhodné nebo ukazující slabost. K životu patří i strach a obavy. Bojíte se bouřky? Nebojte se to přiznat a nehrajte si na hrdinu tam, kde to tak rozhodně není. Dítě to na vás stejně pozná.
Když budete popírat nebo odstraňovat nepříjemné situace a snažit se chránit své děti před všemi bolestnými událostmi, příliš mu tím neprospějete. Přitom je to tak trochu trend dnešní doby. Rodiče se snaží děti ochránit úplně před vším a tváří se, že neexistuje agresivita, že vlk v pohádce nesežral babičku, a že když někdo umře, nemá být dítě smutné, protože tomu dotyčnému je už líp a je „v nebíčku“. To, že nechceme říkat dítěti pravdu, souvisí s tím, že často sami máme problém danou situaci pobrat a zvládnout jí. A s velkou pravděpodobností je tím, že i nám samotným v dětství dospělí také lhali.
Bojí se dítě bez důvodu?
Pamatujte si, že dítě má vždy nějaký důvod ke svým pocitům a emocím. Proto nikdy nezesměšňujte a nezpochybňujte, co vám dítě říká a co cítí. Vynechte odpovědi jako: „Proč se bojíš, vždyť tam nikdo není.“ Jenže taková věta vše ještě zhorší. Dítě se snaží věřit, že tam nikdo není a zároveň je přesvědčeno o tom, že je. Pamatujete si ještě na to, jak jste se báli bubáků ve skříni nebo pod postelí? Jak jste chtěli mít rozsvícenou lampičku a nic na světě vás v té situaci nedokázalo přesvědčit, že se nemáte čeho bát? Jak jste se cítili, když vám zhasli a řekli, že se bojíte zbytečně? Berte vážně pocity dětí a zajímejte se o to, co se s nimi děje.
Vyptávejte se
Ptejte se dítěte na to, co se mu stalo, jak se cítí i co by potřebovalo k tomu, aby se situace zlepšila. Děti jsou velmi chytré osobnosti a vnímají vše kolem sebe. Potřebuje ale vědět, že ho přijímáte se vším všudy. Rodiče bere jako ty starší, zkušenější. Za ty, ke komu se upíná a komu věří. Seznamují děti s okolním světem, předávají jim informaci o tom, jaké mají možnosti a způsoby vnímání. Protože je jich tolik, kolik je na světě rodin.
Ohodnoťte tento článek:
